S žáky 8. a 9. ročníku jsme se v hodinách slohu pustili do líčení. Téma souviselo se zimmím ročním obdobím.
Zasněžená krajina
Lucie Kolešová (8. ročník)
Je krásný zimní den. Napadlo mě, že bych se mohla jít projít. Jako malá jsem totiž chodila na procházky s tatínkem.
Cesta, která vede přes tajuplný les, je pokrytá bílým sypkým popraškem, který spadal dolů ze stromů. Všechny keře jsou namrzlé a v dáli se blýskají zmrzlé kapky. Všude je ticho, jen slyším, jak mi praská sníh pod nohama.
Dojdu na louku, pokrytou sněhem, odhrnu lavičce bílý přehoz a pozoruju, jak se slunce odráží od sněhu. Vánek, který zavane, mě štípe do mých červených tváří. Na okraji louky se tyčí vysoké smrky, které se kvůli tlusté vrstvě sněhu ohýbají. Některé stromy jsou jen pokryté jinovatkou. Les je tichý. Jen občas se z hloubi lesa ozve slabé zapraskání větve nebo zašustění padajícího sněhu ze stromů. Sluníčko, které mě hřálo, se začne schovávat za šedé husté mraky a z krásného počasí se stane zataženo. Pozoruji, co se bude dít. Zanedlouho začínají padat velké, čistě bílé, sněhové vločky. Pár mi jich spadá do vlasů a některé dělají další vrstvu na zemi a na okolních stromech. Zamrzlý potůček, který v létě slouží jako pití pro zvířátka, začíná pomalu zamrzat a schovávat se pod průzračným ledem. Keře stojící podél zamrzlého potůčku jsou polámané mrazivým větrem.
Cestička, kterou jsem přišla, zmizela. Jasně bílý sníh už stihl obarvit celou přírodu. Stopy za mnou mi mizely přímo před očima. Když jsem přišla zpátky do vesnice, obdivovala jsem, jak krásně jsou ozdobená okna mrazem. Každé okno bylo jinak vyzdobené. Na louku chodím ráda, napadají mě tam různé nápady. Zklidním se tu, popřemýšlím a s čistou hlavou můžu jít domů.
Procházka v lese
Zuzana Fajfrová (8. ročník)
Jednoho překrásného zimního dne jsem se rozhodla, že se půjdu projít k mému oblíbenému místu, kam jsem jako malá ráda chodila. Venku se rozplývala hustá bílá mlha, ve které prosvítaly sluneční paprsky. Všechno bylo zabalené do bílé peřinky, ale někde už vykukovaly květinám hlavičky a stromy už přišly o své bílé kabátky. Rybník byl zakrytý ledem a sněhem.
Rozhodla jsem se, že to vezmu zkratkou přes polní cestu. Někde už se vedle zamrzlých kaluží objevovalo bláto. Když jsem dorazila k lesu, uviděla jsem roztomilého zajíčka, který se asi utíkal napít k potůčku. Poté jsem vstoupila do lesa, začal foukat vítr. Stromy začaly tancovat a shazovat na mě sníh. Po chvíli běžel zajíček zpátky, ale už neběžel sám, ale se svým kamarádem.
Už se blížím na konec lesa a naskytl se mi krásný výhled do okolní krajiny. Chvíli se pozastavím a přemýšlím, jak to tady asi vypadalo dříve. Děti si hrály na louce a stavěly v lese bungry a iglú. Hrály koulovanou, na babu i schovávanou a povídaly si o svém životě. Byly šťastné, že mohou být venku s kamarády. Jelikož už začíná zapadat sluníčko, pokračuji dál ke studánce, ale už trochu svižnějším tempem, abych se stihla vrátit domů za světla. Když jsem dorazila ke studánce, odkryla jsem lavičce bílou pokrývku a sedla jsem si na ni. Zavřela jsem oči a poslouchala zimní přírodu. Jako první jsem zaslechla tekoucí vodu ze studánky a padající sníh ze stromů. Když jsem se začala více soustředit, uslyšela jsem i praskání sněhu a větviček. Ještě jsem chvíli naslouchala hlasům přírody a potom jsem se už musela zvednout, protože se mi už mráz dostával blíž a blíž k tělu a byla mi zima. Domů už jsem kráčela trochu rychleji, protože už byla skoro tma. Doma jsem si dala teplou sprchu, zabalila jsem se do peřiny a šla spát.
Na toto místo ráda chodím už od malička. Má své vlastní kouzlo, a proto se sem chodím uklidnit a vyčistit si hlavu.
Zimní procházka
Markéta Šťastná (8. ročník)
Zima je chladné, ale krásné období. Jednoho bílého dne jsem šla na procházku.
Všude kolem mě bylo bílo a některé děti sáňkovaly. Vločky tančily a přibližovaly se ke mně. Je sníh a také hrozná zima, a proto zamrzají rybníky, ale než zamrznou, oteplí se. Když jdu, stromy mi šeptají, co zažily. Kráčím ke studánce. Když jsem byla malá, chodila jsem tam s babičkou. U studánky jsou hrníčky. Když zrovna nemám u sebe pití, napiju se. Sednu si na lavičku a dívám se, jak mraky plují po obloze. Je to kouzelné. Než se bude stmívat, půjdu ještě kousek dál. Když se tak rozhlížím, jsem tu jenom já a stromy. Je tu takové ticho, že i kdyby spadla vločka, bude to slyšet.
Musím si pořádně užít tento neobvyklý den, protože je to vzácné, když sněží. Když jdu, nohy se mi boří do sněhu. Musím dávat pozor, abych neuklouzla. Někde je to zledovatělé. Vedle lavičky je zamrzlý rybník, a dokonce můžu bruslit i bez bruslí, protože to hodně klouže. Led se krásně leskne, když na něj dopadají paprsky slunce. Je to takové přírodní kluziště. Už se stmívá, proto půjdu domů. Podívám se na oblohu a mraky se mračí na slunce. Vypadá to, jako by měly vztek a za chvilku vybuchly. Asi bude pršet, ale mám ještě nějaký čas.
Dnešní den byl jako z pohádky a já jsem ráda, že jsem si ho mohla užít. Zima má své kouzlo, i když je někdy krutá. A já se teď těším na další sněhovou nadílku.
Zimní krajina
Martin Palán (líčení)
Zima se rozprostírá nad krajinou. Každý kus přírody i každá větev jsou pokryty vrstvou čerstvého sněhu, který se pod tlumeným sluncem třpytí jako tisíce maličkých diamantů. Mrazivý vzduch je štiplavý a naplněný vůní jehličí. Každý krok do hlubokého sněhu zanechává jasný otisk bot, jenž po chvíli znovu pokryjí padající vločky, jako by si příroda nepřála být rušena.
V dálce se rýsuje obrys zasněžených kopečků, jejichž ladné vrcholky připomínají šumivé bílé vlny. Stromy na jejich stráních stojí nehybně, jejich větve obalené jinovatkou vypadají jako křišťálové sochy, kterých je tam milion. Tu a tam se ozve zapraskání ledu na zamrzlém potůčku, který se vine mezi loukami, lesy a vysokými vrcholky. Nad tím vším se rozprostírá obloha čistá a jasná, ničím nerušená, prozářená jemným letním sluncem. Jeho paprsky se odrážejí od sněhu a vytvářejí dojem, že celá krajina září vlastním sluncem. Vzduchem se nese klid a ticho, není slyšet žádný šum listí ani zvuk hmyzu, jenom občasný závan větru, který rozechvívá namrzlé větve pokryté třpytivou jinovatkou.
Zimní krajina je tichá, kouzelná a trochu jako by vypadla z pohádky. Je to skoro jakoby se tu zastavil čas a příroda si dopřávala chvíli odpočinku, než se zase probudí k životu. Obecně je zima dost nádherná, ale i tak mám radši léto.
Zimní krajina
Nataela Dvořáčková (9. ročník)
Ráno otevřu oči a první, co vidím, je jasné světlo pronikající skrz žaluzie. Už podle toho poznání, že venku nasněžilo. Odhodlám se vstát z postele a dojdu k oknu. Všechno je venku bílé. Stromy, střechy domů, i silnice, kterou zatím nikdo nestihl pořádně odhrnout. Vzduch je mrazivý, až mě zalechtá v nose, když otevřu okno.
Po chvíli se obléknu a vyrazím ven. První krok do sněhu je vždycky zvláštní. Boty se do něj trochu zaboří a ozve se to typické křupnutí. Jdu pomalu, dívám se kolem a vnímám tu zvláštní klid. Všechno je tlumenější, jako by se svět zpomalil. Jen občas se ozve štěkot naší fenky Páji, že se chce zase válet ve sněhu. Už po pár minutách mě začnou studit ruce, i když mám rukavice. Mráz mě štípe do tváře a cítím, jak mi zčervenaly. Sníh pokryl všechno, chodníky, ploty, keře i lavičky, které teď vypadají jako malé bílé hromádky. Všude jsou stopy od bot, saní či bob nebo tlapek koček a psů.
Dojdu k rybníku, který je namrzlý. Někdo na něm bruslí, i když si nejsem jistá, jestli to je bezpečné. Po chvíli si uvědomím, že mi začínají mrznout prsty u nohou, takže je asi čas se vrátit domů. Zvedne se vítr a pár vloček mi přistane na tváři. Otřesu se zimou a přidám do kroku. To si tak přemýšlím, že zima je sice fajn, až na to, že se mi kvůli ní nechce vylézt z mé vyhřáté postele, ale ten čerstvý zimní vzduch a klid mají něco do sebe. A stejně se nejvíc těším na teplý čaj a až se budu moct zase zachumlat do své peřiny.
Zimní krajina
Kateřina Špryňarová (9. ročník)
Zimní krajina mě vždy dokáže mimořádně okouzlit svojí neskutečnou a nevyčíslitelnou krásou. Něco mě vždy na té tiché mrazivé kráse zimní krajiny přitahovalo.
Celý svět najednou pokryje sněhová pokrývka, která září jako diamant pod prvními ranními paprsky. Stromy mi připomínají křehké ledové sochy díky jinovatce, která na nich spočívá. Větve stromů musí být obzvlášť silné, aby udržely tíhu sněhu. Proto často v létě posilovaly tím, že se na ně věšely děti. Teď jejich usilovné posilování mohou konečně uplatnit. Větřík zde ale taky hraje svou roli. Bývá čistý a svěží, ale dokáže být i chladný, štiplavý a krutý. Taktéž nesmíme vynechat sluneční paprsksy, které dodávají světlejší dojem celé zimě, ale i zamrzlým rybníčům, jezerům a třeba i nádržím, na kterých tvoří třpytivé obrazce. Odvážné děti, kterým ale zima nevadí, dovádějí a užívají si zimní radovánky na kopcích se sáňkami. Jejich vřelý smích vždy dodá jinak tiché a klidné krajině tu správnou špetku života.
Zima se tak ukazuje v celé své síle. Je chladná, ale nesmírně půvabná. Vše, co bývalo na podzim pestré a živé, je nyní ukryto pod přikrývkou a čeká na příchod blízkého jara.
Zimní krajina
Iva Trubelíková (9. ročník)
Zima je krásné roční období, kdy je vše zahaleno bílou studenou přikrývkou. Stromy pospávají a sní o teplejším počasí, aby jim znovu mohl narůst jejich krásný zelený plášť z listí.
V zimě moc zvířátek nepotkáme, skoro všechna jsou ukryta kromě některých ptáčků, kteří neodlétají do teplých krajin. Krajina je díky tomu o něco klidnější, občas uslyšíme foukat vítr nebo pokud se pohybujeme u řeky, je možné, že zaslechneme malý pramínek tekoucí vody, který ještě nezamrzl. Naopak na sídlišti klid není, děti, které se koulují, vykřikují, lopaty, se kterými se shrnuje sníh, skřípou. Když se ale vrátíme zpět do přírody, přesněji do hor, tam sněhu potkáme nejvíce. Procházky po horách jsou v zimě nádherné i zábavné, alel mohou být také nebezpečné. Pod sněhem se častokrát skrývá velmi kluzký led, na který šlápnout nechceme. Takový pád na tvrdý led dost bolí. V některých horách se upravuje terén tak, aby se tam dali postavit sjezdovky, po kterých se dá lyžovat nebo jezdit na snowboardu. Skipasyy, výbava na lyže a ubytování bohužel není zrovna levná záležitost a ne každý si může dovolit jet si zalyžovat.
Zimu osobně nemám moc ráda, radši mám jaro, kdy není vedro ani mráz. I přesto se na zimu každý rok těším. Bylo by super, kdyby v zimě bylo teplo, ale sníh by neroztál, to ovšem nejde a já si v zimě připadám jako chodící kostka ledu.
Zobrazení: 7038x, Napsáno: 28.03.2025
